Hayley 

Bettencourt

02/06/18

Kdes byla, Hayley? - část 1.

Tak. Už hodinu sedím nad starým deníkem, který jsem vyhrabala z kufru, do kterého jsem nesáhla, ani nepamatuju. Přemýšlím nad tím, jakým způsobem bych měla vměstnat 8 let do jednoho zápisu. Mám volnou asi poslední čtvrtinu deníku, takže si myslím, že tohle bude opravdu dlouhý zápis.

 

Je ale těžké začít psát. Ani nevím, co napsat jako první. Takže začnu od začátku a vezmu to popořadě.

 

Pročítala jsem si své poslední zápisy. To byla zlatá doba. To jsem ještě netušila, jaký mě čeká osud. Věděla jsem jen to, že je máma součástí nějakého spolku, pravděpodobně takového, s jehož členy byste se nechtěli setkat tváří v tvář. Tehdy se docela mluvilo o rodině Veinových a pořád častěji jsem potkávala Eama z této rodiny, který byl opravdu zvláštní. Měla jsem podezření, že má co do činění s černou magií a podle všeho jsem se nespletla.

 

Ten den, co jsem napsala poslední zápis a zároveň se dozvěděla o existenci spolku Stíny Zla, se stala věc, která pro mě byla tou poslední kapkou, ale o které jsem se dozvěděla až další den.

 

Eam umřel. Jediný člověk, který mi mohl dát nějaké informace. Někdo ho nejspíš zabil. Pochybuju, že by se sám podpálil. Měla jsem toho tak akorát. Vrátila jsem se domů a ve vzteku jsem mámě řekla dost věcí, kterých doteď lituju. Řekla jsem jí, že pokud nepůjde s pravdou ven, odstěhuju se i s Vittorií a už nás nikdy neuvidí. Přeju si, abych to tehdy neřekla. Bylo mi 17 a ještě jsem nic nechápala.

 

A tak jsem se musela přidat ke Stínům Zla. Protože ten, kdo ví jejich tajemství, je buďto jejich členem, nebo mrtvý. Až na pár výjimek. A já nechtěla umřít. Dost dlouho jsem nebyla právoplatným členem. Musela bych někoho zabít, abych se jím stala. A tak jsem jen přihlížela. Násilí na mnohdy nevinných lidech. Mučení. Vydírání. Únosy. Bylo fascinující, kde všude se jim podařilo nasadit své lidi a co všechno měli pod palcem. A kolik zla dokázali napáchat. Nemohla jsem říct jediné slovo, jinak bych se ocitla na té druhé straně.

 

Máma se se mnou moc nebavila. Těžko říct, jestli to bylo proto, že mě před tím nedokázala uchránit. Myslela si, že jako matka selhala. Já si to myslela taky. Především totiž neměla do takového spolku vůbec vstupovat, ale peníze voní každému. Nebo se možná styděla za to, že její dcera ani nedodělala školu a už byla součástí takové špíny. A když měla příležitost být se mnou, raději ji využívala k cestování. Samozřejmě jsem se později dozvěděla proč.

 

Takhle to šlo asi tři roky. Nikdy v životě jsem se necítila tak sama, i když jsem byla pořád obklopena lidmi. Ale špatnými lidmi. Ale od té chvíle, co jsem byla svědkem toho, jak zabili člověka, jsem už nic moc necítila. I přesto, že jsem věděla, že ten člověk nebyl nevinný. Unesl a týral malé děvče. Věděla jsem, že si smrt zaslouží. Přesto to byl pohled, na který do smrti nezapomenu.

 

A potom se máma po delší době vrátila domů. A nebyla sama. Přivedla s sebou muže, ke kterému se chovala trochu jinak, než by se měla chovat k cizímu člověku. Nehledě na to, že dost divně koukal i na mě. Ten chlap se jmenoval Robert Reynell. Mamka byla jak praštěná. Vypadala zároveň šťastná, ale na druhou stranu byla neskutečně paranoidní. Ve spolku se chovala úplně jinak, než předtím. Jako by si uvědomovala, jak moc to tam nenávidí. Možná ještě víc než to nenáviděla sama sebe za to, kam jsme se dostaly.

 

Asi půl roku schovávala toho chlapa u nás doma. Už mě štvalo, kolik věcí přede mnou i po tom všem tají a vztah mezi námi byl pořád chladnější. Občas jsem měla dojem, jako by jí víc záleželo na tom chlapovi, než na mně. Bylo mi z nich špatně. I z toho, jak se Robert neustále snažil, abych ho měla ráda.

 

Vittorie se odstěhovala. Úspěšně dokončila zkoušky díky domácí výuce a zmizela. Nenechala po sobě ani dopis na rozloučenou. Já se jí popravdě vůbec nedivím. S tím, kolik měla máma tajemství - a já se s k ní potom přidala - bych na jejím místě udělala to samé. Věřím, že udělala dobře. Určitě žije lepší život, než jsem žila já.

 

Potom se věci ještě zhoršily. Spolek přišel na to, koho máma ukrývá a začali jí dělat peklo na zemi. Chtěli po ní, aby jim ho vydala, ale ona odmítala. Naši údajní spojenci jí začali vyhrožovat, že ho buďto vydá, nebo je zabijí oba. Samozřejmě jsem vůbec nechápala, o co jde, protože se mi to máma neobtěžovala za necelý rok zdělit. Jednoho krásného dne přišlo pár lidí ze spolku k nám domů. Když odcházeli, dům byl v troskách. Všechno zničili. Byla jsem tam jenom já, máma s tím chlapem byli pryč. Jako vždycky.

 

Myslím si, že to byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i spolek pro mě představuje menší zlo než to, jak se ke mně zachovala vlastní máma. Nedokázala jsem pochopit, jak může riskovat život svůj i vlastní dcery kvůli někomu cizímu. Proč jim ho prostě nevydá. Chtěla jsem konečně někam patřit. Mít pocit, že si mě někdo váží a že nejsem už jenom ta hloupá holka, co o ničem neví, stojí v koutě a čeká, až jí někdo řekne, že už není čas na rozmýšlení.

 

A tak jsem se stala právoplatným členem spolku. Zabila jsem. Poprvé ve svém životě jsem to byla já, kdo měl kontrolu nad něčím životem. Nic jsem necítila. Alespoň ne hned. Až o pár dní později jsem si uvědomila, co jsem udělala. Strávila jsem několik týdnů v tom, co zbylo z našeho domova. V tu dobu byl zatčený jeden člen spolku a poslán do Azkabanu. Byla jsem strašně paranoidní. Seděla jsem zavřená doma, nebyla jsem schopná nic sníst, ani se pořádně vyspat. Klepala jsem se v očekávání, kdy si pro mě přijdou a pošlou mě taky do Azkabanu.

 

Neměla jsem žádné přátele. Nikoho nezajímalo, kde jsem, co dělám a jak se cítím. Asi po měsíci mi začalo docházet, že pro mě nejspíš nikdo nepřijde. Ani aby mě zatkl, ani aby se zeptal, jestli jsem v pořádku. Měla jsem sice peníze, ale žádnou motivaci pro to, abych je za cokoliv utrácela.

 

Máma se vrátila asi po dvou měsících. Pamatuju si ten její pohled, když viděla, co zbylo z našeho domova. Člověku by jí bylo snad i líto. Ale mně ne. Měla jsem spíš takový pocit zadostiučinění. Koukej, co způsobilo tvoje chování - doufám, že jsi spokojená, myslela jsem si tehdy. To, co mi ale řekla po návratu úplně změnilo způsob, jakým jsem se na předchozí události dívala. Je hrozně zvláštní, kolik škod dokáže napáchat špatná komunikace mezi lidmi. Možná, že kdyby mi to řekla dřív, mohla jsem ušetřit jeden lidský život a spoustu lítosti a strachu.

 

Moje původní jméno není Hayley Bettencourt, ale Hayley Reynell. A ten chlap, co tu tak dlouho byl, nebyl cizí. Byl to můj táta. A tenkrát od nás neodešel proto, že by byl zbabělec.

 

Chodíval do Kruvalu, ne do Bradavic jako máma. Ke spolku Stíny Zla se připojil s lehce sobeckými úmysly - chtěl pomstít své zesnulé rodiče. To se mu nakonec také povedlo, ale nelíbilo se to spolku a hrozilo, že jeho život už nebude mít dlouhého trvání. Vyhrožovali mu, že zabijí jeho i celou jeho rodinu. A tak se rozhodl, že bude nejlepší, když zmizí z našich životů a tím nás i zachrání. Máma o ničem nevěděla. Když se chtěla vydat otce hledat, přišly další výhružky ze strany spolku. A tak se musela spokojit s vysvětlením, že byl moc zbabělý na to, aby ustál následující události. Máma totiž otěhotněla - čekala mě s Vittorií. To byl i důvod, proč mohla dočasně pod neporušitelným slibem vystoupit ze Stínů Zla. Rozhodla se, že začne nový život v Londýně. Tady se také seznámila s naším nevlastním tátou, za kterého se i provdala. Neřekla mu o tom, co je zač. Když si jí bral, neměl nejmenší tušení, do čeho jde. Dohodli se ale na tom, že o našem pravém otci nám nic neřeknou. Kdo ví, co mu o něm řekla. Když vynecháte všechnu tu magii okolo, vlastně to docela i dává smysl.

 

Magii ale nemůžete tajit napořád. Vždycky se projeví a pomalu se blížil čas, kdy jsme měly nastoupit do školy. Vlastně to byla mamky vina, že se “tátovi” kouzla tak hrozně znechutila. Mamka s tím totiž musela nakonec ven, protože se okolo nás děly věci, nad kterými všem zůstával rozum stát. Včetně nás. Jenomže Nathaniel neunesl pravdu. Nenáviděl kouzla a skutečnost, že ani neví, koho si vzal. Vydržel to necelé dva roky a potom odešel. Přenechal mamce dům s veškerým vybavením a už se neozval. Samozřejmě na nás přispíval, ale oproti tomu, jak jsme si žili předtím, to nebylo nic moc. Mamka totiž moc peněz nevydělávala - vlastnila jedno malé knihkupectví a to jí prostě nestačilo na to, aby nám všem zařídila pohodlný život. A právě to byla doba, kdy mamku navštívila stará známá ze spolku a nabídla jí, aby se vrátila. Mamka, zoufalá z tehdejší situace, nabídku přijala. Však co se mohlo stát? Měla jim jen zařizovat nákup knih, které nikde nebyly k dostání. A občas přetrpět velmi nepříjemné situace. Prodala dům a přestěhovaly jsme se do menšího domku v Kirkwallu, dál od lidí - hlavně od mudlů.

 

Nenávist mé matky vůči našemu otci Robertovi ale nikdy nezmizela. Pořád mu dávala za vinu to, v jaké situaci se ocitla. I když si za to v podstatě mohla sama. A tak se rozhodla, že využije spolku k tomu, aby se mu jednou provždy pomstila. Ale podařilo se jí to tajit celou dobu. Před námi i před spolkem. To byl také důvod, proč byla tak úzkostlivá, když ho k nám přivedla. Taky to vysvětlovalo její neustálou absenci a cestování. Aniž by kdokoliv věděl, kam cestuje. Hledala tátu. Nakonec ho našla. Z nenávisti se znova stala láska. Spolek se to dozvěděl. A proto naši rodinu chtěli vyvraždit, pokud by ho máma nevydala.

 

Asi se může zdát, že být ve spolku je vlastně naprosto k ničemu, kromě toho, že vám je neustále vyhrožováno, nesmíte nic říct, ani odejít a musíte dělat, co se vám řekne. Ale lidé mají rádi peníze. Hodně peněz. A také bezpečí. Co je víc než peníze a pocit, že vám nikdo nemůže ublížit? Láska je vám k ničemu, pokud nemáte střechu nad hlavou a bojíte se, co bude zítra. V tomhle ohledu mámu vlastně docela chápu. Ale musíte být věrní. Oddaní. Loajální. Jinak přijdete o víc než jen o střechu nad hlavou a pocit bezpečí.

 

A tak jsem se dozvěděla pravdu. Ale věděla jsem, že na pravdu už bylo pozdě. Nepřišla, když jsem ji potřebovala. Máma se vrátila proto, aby mě vzala s sebou a abychom společně odešli někam, kde budeme moct začít znova. Čekala dítě… Holčičku. Nechtěla, aby vyrůstala v takových podmínkách a bez otce. Když o tom všem mluvila, měla jsem znova pocit, jako by mi bylo dvanáct. Až na to, že mi bylo jednadvacet a situace byla úplně jiná, než kdykoliv předtím. Už jsem se nechtěla neustále schovávat nebo před něčím utíkat.

 

A tak jsem místo sebe poslala na domluvené místo a čas sovu. Tenkrát, když mě přemlouvala, ať jdu s nimi, to bylo naposledy.

 

Naposledy, co jsem viděla své rodiče.

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now